Ekologie versus architektura?
Rozhovor nejen o tom, co znamená pojem„green“ v architektuře, ale i o tom, jak a proč architektura souvisí s filosofií, s docentem Ing. arch. Eduardem Schlegerem z Ústavu navrhování II Fakulty architektury ČVUT v Praze.
Co pro architekty termín „green“ znamená?
Green architecture, zelená architektura, je termín celosvětově rozšířený a i u nás stále častěji používaný i přesto, že přídavné jméno „zelený“ zní na naší politické a mediální scéně stále velmi pejorativně. Nejen proto, ale hlavně pro jeho významový přesah jej mám raději než termíny typu „ekologická“ či „sluneční“ architektura.
Jak se liší zelená architektura od nezelené a proč ji potřebujeme?
Je to architektura, vyrůstající z přírodních zákonitostí a z filozofie „trvale udržitelného“ světa, nechce nad přírodou zvítězit, ale chce s ní být v souladu. Principy zeleného stavění souvisí s dnešním klimatologickým, sociologickým, ekonomickým a ekologickým poznáním světa, který se velmi dynamicky mění, a to v neprospěch nás lidí. Začnu encyklopedickou definicí architektury:
„Architektura je umění, které nás spojuje s přírodou, se Zemí, a které k nám hovoří pomocí tvarů, barev, struktur a materiálů v prostoru vnímaném našimi smysly.“ To ovšem není všechno, protože architektura musí být etická, funkční, měla by vytvářet pozitivní emoce, vzbuzovat atmosféru souladu a krásy, a to všechno a ještě mnoho dalšího zároveň s dlouhou životností, energetickou nenáročností, včetně využití obnovitelných zdrojů a s minimálním negativním vlivem na životní prostředí a samozřejmě to vše za co nejnižších provozních i investičních nákladů. Naplnění této definice již v blízké budoucnosti bez „udržitelné“, zelené architektury bude nesnadné a hlavně nerozumné, až nezodpovědné.
Jak jste s výukou Zelené architektury začínali?
Na naší fakultě jsme v roce 2010 uspořádali přednáškový cyklus EKOLOGIE versus ARCHITEKTURA?, jehož smyslem bylo představit – nejen studentům – různé přístupy a způsoby řešení problematiky zelené architektury a podnítit na fakultě architektury diskusi o nových přístupech k výuce. První vlaštovkou bylo zavedení předmětu Ekologie I, který je součástí učebního plánu prvního ročníku od akademického roku 2010/2011. Na přednáškový cyklus z podzimu 2010 přijelo přednášet osm významných architektů a inženýrů z různých evropských zemí, kteří zelenou architekturou úspěšně navrhují a realizují. Nenahraditelná byla možnost vidět, jak lze tuto problematiku vnímat, dělat i zpřístupnit. Výhodou je, že mnozí pedagogové naší fakulty mají zkušenosti se zelenou architekturou jak po stránce teoretické, tak i praktické.
Co ze zmíněného cyklu přednášek bylo pro vás bylo objevné?
Snad úplně vše. Především u všech přednášejících hluboké zaujetí pro filozofii udržitelného způsobu života, optimismus a vysoká profesionální etika. Pravidlem bylo využívání obnovitelných zdrojů materiálů a energie pomocí nejnovějších technologií včetně počítačové simulace celého životního cyklu stavby. Například v závěrečné přednášce Thomas Herzog celé auditorium víc než přesvědčil, že pro něj není zelená architektura obchodní strategií, ale životním krédem. Mimo mnohé je autorem „Evropské charty pro sluneční energii v architektuře a urbanizmu“, kterou podepsali takové osobnosti jako Sir Norman Foster, Nicholas Grimshaw nebo Johani Pallasmaa a mnoho dalších. Preambule charty říká vše:„Forma prostředí, které v budoucnu vystavíme, musí být založena na zodpovědném přístupu k přírodě a na využívání nevyčerpatelné energie Slunce.“
Zdá se, že naše společnost k tomuto způsobu myšlení teprve dospívá?
Program, který by začal preferovat skutečnou zelenou architekturu je samozřejmě silně politickým tématem. Domnívám se, že naše společnost na to není připravována, jako je tomu na západ od nás, naopak je stále vehementně ujišťována o tom, že je to něco zbytečného, drahého, něco co opravdu, ale opravdu nepotřebujeme, a s vidinou „jádra“ žádnou zelenou budoucnost připravovat nemusíme. Přitom si musíme uvědomit, že přinejmenším naši západní sousedé se vydali opačnou cestou, a jestliže vychováváme nové generace architektů, musíme je na svět rozkládající se na západ od nás připravit, protože to už budou odborníci s přehledem a samozřejmě Evropané a navíc světoobčané. Naši absolventi by měli získat takové odborné znalosti, aby mohli využít příležitosti pracovat na projektech všude, kde budou principy zelené architektury naprosto samozřejmé.
A další věc – je to i otázka hluboce etická, profesní, zodpovědný člověk přece nemůže dělat něco, o čem ví, že to společnosti neprospívá.
Co může být příčinou tak odlišného uvažování?
U nás je politika taková, jakou si ji děláme, a myšlení v souladu s principy udržitelného rozvoje je pořád více než na okraji. Pro naše sousedy, Rakousko a Německo je zelený způsob uvažování už samozřejmý a projevuje se to i ve státní politice. Vůbec nepropadám pesimizmu, naši studenti mají možnosti studovat na universitách celého světa. Učí se chápat v širokém celosvětovém kontextu, že architektura nejsou jen zdi, ale také myšlenky, emoce a hlavně prostor uvnitř a vně, ten nehmotný prostor, který je stěnami tvarovaný a který obýváme v souladu s naší planetou Zemí. Zní to trochu pateticky, ale chtěl jsem říci, že architektura není jenom o tom, abychom nezmokli, nezmrzli a nedostali úžeh.
Výstižně to řekl Buckminster Fuller, mimo jiné autor amerického pavilonu-kupole na světové výstavě v Montrealu, přibližně takto: „Země je kosmická loď, která je dobře navržena, neboť umožňuje regeneraci života i přes fenomén entropie. Je proto paradoxní, že tuto loď neustále poškozujeme a znečišťujeme…k vesmírné lodi Zemi jsme nedostali žádný návod k obsluze a údržbě.“ Pokusem o takový návod může být i ekologický přístup v architektuře.
Jaký je důvod pro používání ekologického přístupu?
Význam slova ekologie je v případě člověkem stavěného prostředí samozřejmě značně zjednodušený oproti přírodní vědě téhož jména. Architektura použitím termínu „ekologie“ demonstruje svůj vztah k přírodě, životnímu prostředí a v neposlední řadě k budoucím generacím. Jde o to, jak zajistit rovnováhu tak odlišných systémů jakými jsou například doprava a biodiverzita. Ekologické může být jak řízení lidského společenství, tak také to, proč mají být zachovány poslední zbytky barokní krajiny u nás. Proto je ekologie součástí vzdělání architektů, tak jako základy práva nebo filosofie. Architekt by měl při návrhu stavby uvažovat nejméně padesát let dopředu, aby navržené prostory byly natolik variabilní a dobře sloužily měnícím se potřebám alespoň po dobu, po kterou bude minimálně stavba stát, konstrukční systémy by měly být funkční ještě za sto let.
Za tu dobu se ale mohou změnit technologie, materiály?
I proto je tak důležitá recyklovatelnost stavebních materiálů, jde o prvky, které mají v sobě zabudováno mnohdy velké množství energie. Když se dají chytře znovu využít, nebo snadno recyklovat, zmenšíme zátěž životního prostředí. To je konkrétní příklad ekologického myšlení v architektuře. Významné je využívat místních obnovitelných materiálů.
Máme také zelený urbanismus?
Máme. Urbanismus a architektura jsou siamská dvojčata. Urbanistické řešení je první a nejdůležitější krok, který architektuře umožňuje být zelenou. Pokud uděláte chybu ve výběru místa, už se nedá napravit. Další věc, kterou je nutné neodkladně řešit, je výstavba na zelených plochách, na zemědělské půdě. Měli bychom stavět převážně jen na již zastavěných plochách. Nejde jen o to, zda jsme zastavěním ztratili možnost pěstovat potraviny, ale také ztrácíme volnou zelenou plochu, která je schopná absorbovat naše emise skleníkových plynů. Musíme si uvědomit, že když spočítáme svou ekologickou stopu, tedy kolik potřebujeme hektarů na to, abychom při zachování svého současného životního stylu zároveň nepoškodili své životní prostředí, zjistíme, že potřebujeme dvojnásobek plochy, kterou zaujímá naše republika. Tu druhou polovinu plochy nemáme, žijeme na úkor lidí, žijících na stejně velkém území jako naše republika někde jinde na světě, pravděpodobně v Africe. To se zdá být už dost daleko od role architektury ve společnosti, ale vlastně není.
Může architektura alespoň částečně takovou nerovnováhu napravit?
Do jisté míry samozřejmě může i dnes, umíme postavit domy, které jsou nejen pasivní ale i aktivní, umí energii produkovat, dodávat externě, to už umíme včetně akumulace, například roste praktické využití vodíkové energetiky, takže energie získaná z alternativních zdrojů se dá skladovat, její využitelnost přestává být závislá na momentálních přírodních podmínkách, síle větru nebo svitu slunce. Samozřejmě začátek cesty je v šetření, i to se dá podpořit politickými prostředky, které u nás bohužel byly použity k tomu, aby veřejnost negativně naladili vůči fotovoltaice. Je to stále stejná historie od dob rozbíječů strojů, a to jsme ve 21. století.
Existuje model energetického hospodaření, který funguje jako „byznys pro všechny“?
Samozřejmě že ekonomické souvislosti jsou součástí všeho, jednotlivé funkce společnosti jsou provázané a ani tyto změny nejsou představitelné bez podpory vládní politiky.
Rakousko si například vybudovalo na fotovoltaice a solárních kolektorech určitý segment průmyslu s nezanedbatelným počtem pracovních příležitostí. Se státní podporou vyrostlo na jihovýchodním okraji Linze SolarCity, ucelený urbanistický celek, navržený jako vzorová udržitelná výstavba s využitím obnovitelných zdrojů energie. Jeho finální velikost s 25 000 obyvateli by se měla stát největším udržitelným městským celkem v Evropě. Zkuste si představit podobný projekt na okraji Dejvic. V SolarCity je navíc řešená i sociologická koncepce, která zahrnuje typy bytů dostupné pro všechny společenské skupiny, pro lidí s nízkými i vyššími příjmy, i pro mladé páry a nebo seniory. Podobné město najdete i v jižní části Londýna, jde o CO2 neutrální město, které jeho autor Bill Dunster představil v přednáškovém cyklu Ekologie versus architektura. Principy zelené architektury jsou známy již od pravěku, antická řecká architektura také nebyla stavěna na jiném principu, se solárními články úspěšně experimentovali lidé už před sto lety, chce to jen stanovit si cíl a vydat se na cestu za udržitelným rozvojem.
Mohu si tedy představit, že zelená architektura vede člověka zpět k chápání sama sebe jako jedné z mnoha součástí přírody, která pokud chce přežít, musí udržovat rovnováhu?
Ano, „green“ není žádný architektonický směr nebo styl, ale filosofie. Člověk by si měl uvědomit, že „všichni jsme součástí kosmu, železo v naší krvi pochází z hvězd“, jak hezky napsal Václav Cílek. Z toho se nevyvlečeme, kosmos je natolik uspořádaný, že v něm vše funguje. Planeta Země ve své biosféře vytvořila ideální podmínky k existenci života, jehož kvalitu ohrožuje mnohdy neuvážená činnost nás, lidí.
Nakonec je to všechno o nás, jak spolu komunikujeme, jak jsme ochotni a schopni se dohodnout na tom, jaké máme cíle, ideály, jaké podmínky pro život si vytváříme, jak ho udržujeme v rovnováze a v jakém stavu ho předáme dalším sedmi generacím, jak je uvedeno ve Velkém zákonu Irokézů.
Jak vidíte z tohoto pohledu současné studenty a co byste jim přál?
Nemám v tomto směru důvod ke skepsi, studenti na naší fakultě i její absolventi, které potkávám, jsou rozhledění, kreativní, zodpovědní a dokáží se prosadit i ve světě. Například v mezinárodní studentské soutěži SOLAR DECATHLON 2013, kterou vypisuje Federální ministerstvo energetiky USA, se projevila jejich kreativita i schopnost týmově pracovat se studenty dalších fakult ČVUT. Tým Fakulty architektury postoupil do posledního kola mezi 20 nejúspěšnějších týmů světa a dál pracují na realizaci svého aktivního slunečního domu.
Přál bych našim studentům, aby se brzy dočkali toho, že zelené architektuře se bude říkat jen architektura. Přeji jim aby se na svět dívali s nadhledem a architektura je nepřestala nikdy bavit.
foto: Jiří Ryszawy, VIC ČVUT
Více na www.greenlab.cz/cs/home/
